Podzimní svítilna

To bylo dávno, pradávno tomu již. Za dalekými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil. Proto bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno. Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země. Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se kraj tmy prozkoumat. Zažehl louč a šel a šel. Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla. Nikde stále nebylo nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma.

Jenom se za ním vynořila zlatá cestička světélka. Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor.Zvědavé slunce dosud spící v oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...

A najednou...
Co to?
Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. Radostí se začaly vytvářet i květy a bylo vyhráno. Tma byla přemožena.

Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého. Žel, lidé nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech. Ale i tuhle překážku už lidé překonali.

Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...

Nechť vám všem svítí světlo na cestu :). Díky všem, co přišli...Bylo to krásné :)

Dana